Naše začátky

S manželem vlastníme chalupu s velkým pozemkem. Zahrada za stodolou pro nás byla vždy noční můrou. Nejprve jsme ji museli několik hodin sekat, poté řešit problém, kam s trávou. Vše vždy komplikovala nepříjemnost, že Petr, můj muž, má silnou alergii na kvetoucí trávy.

Jednou z legrace řekl, že si pořídíme ovce. Z legrace se stala brzy skutečnost. Pořídili jsme si od známých 4 merinky. Původní záměr byl pořídit ovce na jaře a na podzim je sníst. Ovce dostaly jména – volali jsme na ně Berunky, staly se mazlíčky a náš plán byl pryč. V zimě se nám narodilo první jehňátko. Bylo to něco úžasného. Dostal jméno Salínek, byl to můj mazel. Rok na to jsme se rozhodli náš chov rozšířit. Nejprve jsme dali pryč berana, aby nedělal rozruch ve stádě. Náš kamarád, který znal naší politiku „ovce se nejedí“, nám poradil Quessantské ovečky. Jeli jsme se na ně podívat a bylo rozhodnuto.

Pořídili jsme si je z Holandska ze dvou různých chovů, abychom měli jistotu o nepříbuznosti. Ovečky dostaly jména podle jejich vizáže. Hnědá ovečka dostala jméno Kapučínka. Další byla hodně chlupatá, tak jí říkáme Chlupatá. Šéďa se jmenuje podle své vlny, kterou má černou a konce jsou bílé. Quessantské ovečky mají na krku tzv. zvonečky, jedna z oveček je měla více výrazné, tak jsme jí začali říkat Cumílka. Kapučínka měla jehňátko, beránka. Začaly mu růst rohy a vypadal jako malý čert, a tak vzniklo jméno Čertík. A poslední ovečka – beranek, který všemu vládne, se jmenuje Honza. Čertík pro nás znamená zajištění další rodové linie.

Naše nové ovečky jsme pustili na zahradu k Berunkám. To byla zábava! Velké Berunky se malých Quessantek bály! Utíkaly před nimi na druhý konec zahrady. Za několik dnů se z nich stali nerozluční kamarádi. A všem vládl beran Honza.





Na konci léta jsme museli začít řešit pro mě velmi nepříjemnou situaci. Počítali jsme s tím, že Quessantky na podzim zabřeznou a na jaře budou mít jehňata. Jejich jehňata jsou o polovinu až 2/3 menší než jehně u Merina. Vzniklo velké riziko, že Berunky by mohly nechtěně ublížit malým jehňátkům. Báli jsme se riskovat, přece jenom výškový rozdíl byl velký. Musela jsem najít kupce, ale byla tu podmínka - jsou NEjedlé. Nějakou dobu prodej trval, ale povedlo se. Nastal den rozloučení. Bylo to hodně těžké. Naše ovečky byly doopravdy dobračky a Salínek, i když už byl velký, byl stále mazel. I dnes si na ně každou chvilku vzpomenu, byly naše první.

Nyní vím s jistotou, že mé sice těžké rozhodnutí bylo správné. V dubnu se nám konečně narodila jehňata od Quessantek. Byla nádherná, ale maličká. Mám poměrně náročné zaměstnání a manžel podniká. Naše ovečky jsou pro nás dokonalý relax od uspěchaného života a od velkoměsta. Dělají nám radost. Upřímně vám, kteří jste navštívili naše stránky a máte kousek volného pozemku, tyto ovečky doporučuji.

Jindra a Petr Vaňačovi